Pavel Štursa ::
  KURZYLEKTORTEXTY A INSPIRACEAKTUÁLNĚKONTAKT      
  SOFT SKILLS

LÉK NA ODKLÁDÁNÍ

Představte si, že před sebou máte úkol, který ční nad ostatními úkoly týdne jak Říp nad žírným Polabím. Jeho zvládnutí může hodně přinést. Je významný, důležitý. Může vám pomoci otevřít další dveře, dostat se dál! Měl by teď před vším ostatním dostat přednost. Z jakéhosi zvláštního, vám samým ne zcela jasného důvodu, však jdete nejdřív odpovědět pár mailů; potvrdit příjem objednávky, vyřídit dalších pár maličkostí; nachystat si něco k jídlu; ještě na net letmo mrknete, když to je tak snadné, na dva kliky…. Ale teď se už ale do toho opravdu potřebujete pustit. Dobře. Jak tedy na to? Úkol významný, potřebujete mít mozek v plných obrátkách – jdete si udělat kafe. Vtom zazvoní telefon, který nejde nevzít… Po skončení hovoru už přichází čas začít se chystat na schůzku, na kterou budete muset za chvíli vyrazit. Teď už se už do něčeho velkého nemá cenu pouštět… Za pár hodin jste ze schůzky zpátky, unavení z jednání a hlavně ze stání v koloně, v které jste zůstali trčet. Teď hlava špičkový výkon nepodá… Potřebujete chvilku orazit, zregenerovat. A tak dále a den je náhle pryč. Což o to, udělali jste pár věcí, něco vyřídili – jen s tím hlavním však nepohli ani o fous. Vůbec ze sebe nemáte dobrý pocit. Děláte něco jiného, než co chcete. Proboha, proč?
Stává se vám někdy něco takového? Pokud opakovaně, možná se více či méně potýkáte s PROKRASTINACÍ. Ne, nejste líní… Právě naopak, na věci, kterou je třeba udělat, vám hodně záleží. Až tak hodně, že ji chcete udělat opravdu perfektně. A ta úplně špičková inspirace dneska nepřišla a proto jste se zrovna na tuto věc dneska necítili. Může být. Je však nepříjemné, že podobně tomu bylo i včera a předevčírem a máte zlé tušení, že ani zítra tomu příliš jinak nebude. Jakkoli si s tímhle sklonem odsouvat důležité věci stále o den dále sami sobě pořádně lezete na nervy, opakuje se to.

Co s tím?
Řešení se nabízí více a některá i velmi prostá. David Allen, tvůrce systému Getting Things Done, radí na základě své zkušenosti s mnoha klienty položit si kouzelnou otázku: KDYBYCH CHTĚL S TOUTO VĚCÍ ZAČÍT, JAKÝ BY BYL PRVNÍ KROK? CO ÚPLNĚ PRVNÍHO BYCH UDĚLAL?
Allen uvádí příklad s potřebou vyklidit starou garáž, roky předtím využívanou jako prostor pro odložení věcí, které jste nepotřebovali, ale bylo je škoda vyhodit . Nyní nastal čas začít garáž znovu používat pro svůj původní účel. Píši si do diáře na příští sobotu „vyklidit garáž“. Jakmile se však den D přiblíží a představím si, co mne čeká – ta hromada zaprášených krámů, se kterými vlastně ani s některými nevím, co – dostaví se silná nechuť. Do toho se ozve kamarád z Moravy, že by se rád v sobotu zastavil – OK! Vyklizení garáže rádi přepíšete další sobotu. Příště se objeví jiná rušivá okolnost, pak zas další… Vlastně se mi do toho nechce; úkol je to moc velký, nepříjemný, s dílčími nejasnostmi ve hře. Kouzelná otázka v tomto případě zní: „Kdybych chtěl začít vyklízet garáž, co by byl první krok? Čím bych začal?“ Pozor – netáži se, co bude první krok, čím začnu: Tím bych popudil a aktivoval svou podvědomou nechuť! Proto v této fázi záměrně držím dotazování v hypotetické rovině. Představím si, že otevřu vrata garáže. Co uvidím? Hned za vraty narazím na velký starý mrazák, přes který se nedostanu k dalším krámům za ním. Nejdřív tedy odvézt mrazák. Je již toto požadovaný první krok? Pozor, ještě ne (dle D. Allena je každá operace, která sestává z více než dvou kroků, projektem). Jaký tedy bude první krok v operaci Odvoz mrazáku? Potřebuji ho mít odvézt kam a na čem. Kam je jasné – sběrný dvůr to jistí. Na čem? Kouli vzadu na autě mám, potřebuji sehnat káru. Můžu v některé půjčovně… nebo Milan měl, před lety mi půjčoval. Zavolám Milanovi. Ano – právě zavolat Milanovi je hledaným prvním krokem ve vyklízení garáže. Dle Allenova GTD si krok, který chci udělat, mohu buď napsat do diáře nebo seznamu dalších kroků, nebo, bude-li provedení kroku trvat méně než 2 minuty, UDĚLAT HNED. A to je teď náš případ! Proto hned volám Milanovi: „….Prosím Tě, máš ještě tu káru, cos mi půjčoval?... Aha, příští týden ji má Petr, jedině teď na víkend… Co v sobotu?“ A z ničeho nic mám půjčenou káru. A je hotovo. V sobotu vyklízíme.
Kamarád z Moravy se buď může přidat, nebo se uvidíme jindy.
Vnímáte také rozdíl mezi uvažováním o vyklízení garáže jako o něčem velkém, nechutném a složitém a mezi zavoláním Milanovi? Větší projekty dle Allena často odsouváme jen proto, že prostě NEMÁME JASNO O JEJICH PRVNÍCH KROCÍCH. Vzniklý pocit nejasna se pak přenáší na projekt jako takový, prožíváme nepříjemný pocit. A abychom se tohoto nepříjemného pocitu zbavili, pouštíme projekt na chvíli z hlavy… A odkladóza se rozjíždí.
Položením si prosté otázky „jaký by byl první krok v tom celém, kdybych chtěl s uvedeným začít?“ obejdeme nepříjemné pocity velikosti a tíhy celé záležitosti a uděláme si jasnou představu o prvním kroku. A jakmile máme o prvním kroku JASNOU PŘEDSTAVU: Co nám ještě brání jej udělat? Zpravidla nic. PROSTĚ VYKROČÍME.
Pokračovat můžeme v témže duchu. Vždy si položíme otázku „jaký bude další krok?“ a podle toho se pak zachováme. Pokud chci za tmy dojet z Písku do Prahy, ani reflektory auta mi nenasvítí v jednom okamžiku celou trasu až k cíli. Vždy jen nějakých necelých sto metrů – dál je tma. Než do té tmy vjedu, nasvítí se mi ale vždycky další potřebný kus silnice před koly. Až nakonec postupně projedu celou trasu. To je jasné a hlava nám to bere.
Mnohdy takovýto prostý lék pomůže. Stačí. Proč ne: V jednoduchosti je síla.

Co když se však odkladóza, kterou jsme teď vstupními dveřmi rázně vykopli ven, za chvíli oknem vrátí? A příště zas?
Pak možná nastal čas zapracovat na svých VNITŘNÍCH POSTOJÍCH. Existuje nespočet iracionálních vnitřních postojů, v jejichž sevření se my lidé nacházíme. Některé se však vyskytují ve zvýšené míře - třeba podvědomé přikládání přílišné váhy danému úkolu, které nám následně sugeruje, že na něco tak významného ještě nejsme v dost dobré kondici nebo ještě nemáme dost podkladů… Skrytým vnitřní postojem na pozadí by v tomto případě mohlo být např. podvědomé iracionální stanovisko „výstup této mé práce musí být dokonale propracovaný a dotažený, teprve pak se jím budu moci prezentovat“. Toto skryté stanovisko potřebujeme nejprve rozeznat, uvědomit si je - pojmenovaný démon ztrácí sílu. Pak je můžeme nahradit postojem jiným, racionálnějším, například: „Budu-li kvůli snaze o dokonalost dokončení úkolu stále odsouvat, minu správnou chvíli, úkol překryjí jiné a přestane být aktuální, nebo někdo jiný přinese totéž dříve a mé dosavadní úsilí padne vniveč. Udělám lépe, když nebudu aspirovat na dokonalost, ale výstup jak zrovna nejlépe umím zformuluji tak, aby splňoval svůj základní účel a abych jej mohl v pátek předat.“
Rozpoznání iracionálního vnitřního postoje může přijít během okamžiku, jako lusknutí prsty. Protože však náš mozek funguje navazováním dříve vytvořených automatismů do řetězců a jejich ve značné míře automatickým reprodukováním v chování člověka - viz přísloví „zvyk je železná košile“ - skutečné vnitřní nahrazení postojem novým však záležitostí několika vteřin nebývá. Spíš než o záležitost minut či hodin jde o záležitost týdnů a měsíců. Když však víme, jak – JDE TO. Své automatické postoje můžeme postupně ladit, měnit – neuroplasticita našeho mozku je úžasná.
Potřebujeme pochopit, co se v nás opravdu děje. Pak na svůj sklon k odkládání spíše zvolíme správný lék.

Jinou příčinou odkladózy bývá naše příliš živá, aktivní mysl, která na základě orientačního reflexu těká od podnětu k podnětu a stále nás odvádí. Hlad naší mysli po dalších nových podnětech převáží nad naším úsilím dokončit úkol. Potřebujeme svou pozornost dostat pod vlastní kontrolu; posílit svou schopnost SOUSTŘEDĚNÍ. Naše doba přináší díky informačním technologiím více podnětů, než na jaké byl lidský mozek dosud uzpůsoben. Není se proto čemu divit, že z potřeby orientovat se v novém často vznikne zlozvyk příliš těkat a odbíhat, který narušuje schopnost soustředěně pracovat na jedné věci. I svému soustředění však můžeme pomoci. Můžeme si UPRAVIT PROSTŘEDÍ – uklidit si stůl nebo se na čas odpojit od internetu. I samotnou svou schopnost soustředění můžeme cvičit, trénovat. V současnosti rozvíjený koncept MINDFULNESS nabízí řadu inspirací, jak svou schopnost soustředění a uvědomování prohlubovat.

Další příčinou odkladózy může být podvratné působení opozičních hnutí.
Ano, čtete správně: V našem vnitřním světě existují různé formy OPOZICE, vznikající tím, že určité naše vnitřní hlasy preferujeme a jiné naopak opakovaně zatlačujeme do pozadí. Například venku právě mezi mraky vysvitlo slunce a dostal jsem chuť jít se na chvíli protáhnout ven, na vzduch. Chci však nejprve dopsat tento text, proto zavelím „ven teď ne“. Chuť jít ven tedy silou vůle potlačím. Pokud tak budu činit opakovaně, může se stát, že nechuť dále dřepět u klávesnice a monitoru v jednom momentě dosáhne až obřích rozměrů. A pokud pak budu tímto stylem pokračovat dále a chuť jít ven potlačím ještě větší silou, můžu opozici zahnat do podzemí, odkud již nadále bude působit skrytě, mně samotnému nezřetelným způsobem: například pozítří se vzbudím s velkou nechutí k práci, které vůbec nebudu rozumět a budu tím obtížněji hledat, co s ní (a přitom by třeba stačilo si na chvíli zacvičit u otevřeného okna nebo se jít na půlhodinku projít nebo něco jiného, co by uspokojilo obě vnitřní tendence).
U „silového“ uplatňování vůle proto rozlišujme: je vnitřní oponent, kterému teď čelím (a) pouhým hloupým zlozvykem, kterého se chci zbavit, nebo (b) moudrým hlasem zevnitř, který usiluje o rovnováhu?
Ano, vnitřní opozici mohu silou vůle potlačit. Pokud jsme přepadeni organizovanou tlupou loupežných banditů, je nasazení pořádkových sil zcela na místě. Pokud však do ulic vyšla demonstrovat skupina lidí, které jsme dříve nedopřáli sluchu a které jde o spravedlnost… Tato skupina nebude chtít ustoupit před pouhou silou. Protože pravda a spravedlnost je víc. Ano, i zde mohu trvat na svém, mohu povolat posily, další muže na koních, více vodních děl a granátů se slzným plynem… Pokud je však požadavek demonstrujících oprávněný, pouze rozeženu shromáždění. To, co opozici pojí a drží pohromadě, nezničím. V podzemí, do kterého jsem opozici silou zahnal, se velmi pravděpodobně zkoncentruje, bude zrát a rozrůstat se. Až se s ní příště utkám znovu, bude ještě odhodlanější, semknutější a silnější. A nebudu-li chtít opozici utopit v krvi, stejně jí nakonec budu potřebovat začít naslouchat, jednat s ní a hledat řešení.
Proč jí nezačít rozumět a jednat s ní raději dříve? A ještě o krok dále: Co si takhle z oprávněné vnitřní opozice, svého bývalého soka, vytvořit spojence, který bude i nadále přinášet cenné podněty a se kterým ruku v ruce budu lépe fungovat?
Zde pro nás naše původně nepříjemné setkání s prokrastinací může skrývat významný růstový potenciál: Může nám ukázat, co je v nepořádku V SOUHŘE NAŠICH VNITŘNÍCH HLASŮ. Můžeme se více dozvědět o sobě samých.
Objevíme-li vnitřní nerovnováhu, nemějme si to za zlé. Žijeme v éře nerovnováhy. Vyhrocená nerovnováha protichůdných sil v našem okolí se snadno promítá i do našeho nitra a má tendenci je štěpit.

Funguje to však i obráceně: Pokud sami nalezneme, jak protichůdné síly v sobě smířit a učiníme tak, budeme stabilnější, vyváženější i ve svém působení navenek. A tím svým dílem přispějeme i k rovnováze a harmonii v našem prostředí a v našich vztazích. Pokud sami v sobě nalezneme, jak dobře fungovat bez toho, že bychom museli sami sobě být totalitním režimem, velmi pravděpodobně nebudeme preferovat silová, konfrontační a tím dlouhodobě málo perspektivní řešení ani navenek.
Tak vše osciluje oběma směry: Svým působením navenek – co řekneme druhým a způsob, jak jim to řekneme, jak se vyjádříme – spoluvytváříme prostředí a to nás pak zase bude ovlivňovat i vnitřně. Proto stojí za to věnovat se svým KOMUNIKAČNÍM DOVEDNOSTEM.
A naopak náš vnitřní svět myšlenek, pocitů, potřeb a hodnot promítáme skrze svá slova a jednání ven. Proto stojí za to zvládnout SEBEŘÍZENÍ: Umět se POHYBOVAT VE SVÉM VNITŘNÍM SVĚTĚ, dlouhodobě pečovat o jeho vnitřní architekturu, dosáhnout v něm určité harmonie, rovnováhy. Klíčem je schopnost svůj vnitřní svět vnímat, nenechat se odradit objevením se hlasu či pocitu, kterému třeba ne zcela nerozumím a který jde zdánlivě „proti“. Dokázat rozlišit opodstatněné vnitřní tendence, hlasy, které nám chtějí něco ukázat, říci; nezahnat je nešikovně do opozice – místo toho pochopit jejich poselství a obohatit se jím ku prospěchu svému i našemu společnému.

To je, co nám hledání léku na odkládání zřejmě může přinést nejcennějšího: posílení řádu a harmonie v našich životech. Tedy něco ve finále zřejmě ještě bytelnějšího, než náležité zvládání práce a úkolů, kvůli kterému jsme se původně prokrastinací začali zabývat.

Pár tipů:
GTD: Allen, D. – MÍT VŠE HOTOVO. Jan Melvil Publishing, 2008
MINDFULNESS: Sinclair, M. – VŠÍMAVOST. Cesta ke zklidnění mysli pro ty, co nestíhají. Grada Publishing, Alferia 2015
SVOBODNÁ VŮLE: Sobota, J. – ZÁHADA SVOBODNÉ VŮLE. In: Běhat, spát, přemýšlet. Respekt speciál, 21.9.2016
SEBEŘÍZENÍ, VÝKONNOST: Rock, D. – JAK PRACUJE VÁŠ MOZEK. Pragma, 2010

Autor: Pavel Štursa
Setkání k tématu zde

 

   
O čem je time management  
Lék na odkládání
Včera a dnes
 
     
© 2009–2017 Pavel Štursa • web design :: Harpuna graphics & multimedia