Pavel Štursa ::
  KURZYLEKTORTEXTY A INSPIRACEAKTUÁLNĚKONTAKT      
  Soft skills

VKLÁDÁNÍ DŮVĚRY

Samotné slovo důvěra může v dnešní době mnohým znít podezřele. Podobně jako pravda nebo naděje. Leckoho napadne, zda je dost praktické se něčím takhle soft a abstraktním v našem reálném, drsném světě vůbec zabývat.
Ve spolupráci a vztazích, ve fungování skupin, týmů, organizací a společnosti však mívá přítomnost či nepřítomnost důvěry zcela konkrétní důsledky:

  • Pokud nadřízený nevěří svým lidem, proč by se pro něj jeho lidé měli angažovat?
  • Pokud učitel nedůvěřuje potenciálu svých žáků či studentů, proč by se jím měli nechat vést?
  • Pokud budu vnímat, že mne stát stejně jako řadu jiných nechal na holičkách a neochránil před organizovanými finančními podvody, proč bych státu měl dál důvěřovat? A proč bych měl o stát pečovat tím, že budu pečlivě, odpovědně zvažovat, komu dám hlas ve volbách?
  • Pokud chce podnik své zaměstnance pouze využít, nezajímá se a nepečuje o ně, proč by měli zaměstnanci překypovat nasazením a iniciativou?

Podobných příkladů bychom jistě nalezli ještě více.
Nízká úroveň důvěry vše komplikuje. Zatímco přítomná důvěra funguje jako blahodárné mazivo, nedůvěra působí jako písek v soukolí.

Sociální kapitál
Úspěšnost, prosperita lidských společenství je dána nejen jejich hmotným, ale významně také tzv. sociálním kapitálem. Sociální kapitál tvoří 1. SÍŤ MEZILIDSKÝCH VAZEB – skutečných vazeb, nikoli pouze virtuálních, 2. SDÍLENÉ HODNOTY a z nich vyplývající sdílené cíle a právě 3. DŮVĚRA. Společnostem s nižší úrovní sociálního kapitálu se prokazatelně hůře daří.

Anatomie důvěry
Důsledně rozlišujme důvěru od naivity, slepého spolehnutí se na základě povrchního dojmu. Důvěra, kterou zde máme na mysli, je dobře uváženou, vědomou vsázkou. Investicí, podporovanou dalšími kroky.

Nezapomenu na jednu vlastní zkušenost. Bylo mi něco málo přes dvacet a za sebou jsem měl v roli mistra jen zhruba rok praxe, když mi vedoucí náhle svěřil řízení celé jedné stavby. Na takovou roli jsem se necítil a tak jsem se zdráhal. On však se mnou probral, co třeba, a na svém rozhodnutí trval. V mých očích to bylo z jeho strany odvážné. Přesto tak učinil. Vnímal jsem, že mi věří. Dal mi najevo, že při mně v případě potřeby bude stát. A že současně uvítá, když budu postupovat co nejvíc samostatně. Takto svěřenou důvěru jsem pak prostě nemohl zklamat.
Tímto poskytnutím důvěry ve mně vedoucí získal spolehlivého spojence. A mne tato zkušenost významně lidsky i profesně podpořila.

O důvěře lze uvažovat v několika rovinách – jako o mezilidské, o systémové, a také jako o sebedůvěře. Tyto roviny jsou spolu provázány a vzájemně se PROLÍNAJÍ. Pokud například málo důvěřuji svým schopnostem a možnostem, držím se zpátky víc, než je zdrávo; mé okolí to pak může vnímat jako odtažitost a neochotu spolupracovat a důvěra nepřibývá. Mezilidská rovina důvěry se zase promítá do systémové: pokud si vytvoříme dobrý vztah s kolegy, prožívaná důvěra se může přenést i na vztah k organizaci či společenství, v rámci kterého spolu fungujeme.

Vkládání důvěry
Někdy lidé uvažují následovně: „A proč bych mu měl věřit, když ještě nic neukázal?“ Tento postoj vypadá jako logický, nicméně nese s sebou jedno riziko: Zatímco čekám, až si druhý mou důvěru zaslouží a pak mu ji budu moci poskytnout, může zmíněný druhý tutéž situaci prožívat „proč bych mu měl něco dokazovat a snažit se získat jeho důvěru, když mi nevěří a vůbec mne nebere vážně?“ Můžeme se ocitnout na mrtvém bodě, kdy oba čekáme, až první krok udělá ten druhý.
Upřednostňování nedůvěry před důvěrou v situacích, kde zatím nemáme důvěryhodnost partnera plně prokázanou, se může jevit jako z hlediska zajištění bezpečnosti oprávněné. Pokud však pouze čekáme na to, až si druhá strana naši důvěru „zaslouží“ a sami vzniku důvěry nejdeme naproti, riskujeme, že se rozvoj naší vzájemné důvěry vůbec nenastartuje a že nenavážeme optimální vztah ani spolupráci. Z praktického hlediska je vhodnější zaujmout postoj určité „předdůvěry“ a ten projevovat.
Proto VKLÁDÁNÍ DŮVĚRY: Je třeba zvážit situaci a v určitých směrech začít vsázet na scénář dobrého budoucího vývoje věcí. Aktivními kroky, projevujícími důvěru. Jako kdysi zmíněný můj vedoucí.

Jak důvěru nastartovat a rozvíjet?
Toho, co lze konkrétně dělat, je zde nespočet. MEZILIDSKÉ ROVINĚ DŮVĚRY prospívá projevený zájem, pochopení, respekt, uznání, výstižné ocenění, osobní kontakt, nalezení něčeho, co nás pojí (co máme společného), shodnutí se na něčem v řeči, společné překonání překážek, projevená podpora, otevření, poskytnutí prostoru druhému… Teorie komunikace zde hovoří o vztahové rovině, Stephen Covey jako o jednom z paradigmat vzájemnosti, o tzv. citovém kontu, které je třeba postupně plnit a vyvarovat se příliš razantního čerpání z něj. Covey jako klíčové zdůrazňuje mimo jiné vyjasněná očekávání, dodržované dané slovo a projevenou osobní integritu.
Dejme šanci nárůstu důvěry s lidmi kolem!

V kontaktu s druhým nejde jen o to, jak s ním jednám, ale také o to, čím pro něj jsem. Zde vystupuje do popředí osobní stabilita, zvládnutí emocí, schopnost být oporou, pevnost, odvaha, autorita, opravdovost, schopnost sebeotevření – osobní čitelnost, předvídatelnost. Osobní autenticita, věrohodnost, charakter.
To souvisí s rovinou SEBEDŮVĚRY, která bývá podmínkou dosažení výše uvedených schopností. Sebedůvěru lze kultivovat třeba v následujících oblastech: vědomí vlastních kvalit a úspěchů z minula, optimální vnitřní řeč a mentální postoje, naučený optimismus, péče o fyzickou, mentální a celkově osobní kondici, tělesně zakotvené prožívání, sebepoznání, práce se zdroji motivace, vnímaný vlastní potenciál, rozvoj self-efficacy, užitečnost druhým, posilování odvahy, budování optimálních návyků a rutiny v sebeorganizaci a výkonu činností, učení se novým věcem, péče o své vztahy, rozvoj komunikačních dovedností atd.
Důvěřujme sami sobě!

Vložme kus důvěry také do našeho společného díla a jednejme tak, aby zasluhovalo i důvěru ostatních. Co lze dělat pro SYSTÉMOVOU DŮVĚRU – pro důvěru v organizace, instituce, stát? Systémové důvěře pomůže mimo jiné ohled na potřeby prvků, které systém tvoří. Co lidé - kromě peněz na základní zajištění, střechy nad hlavou, ošacení, jídla, vody - hlavně potřebují? Přijatelný sociální status. Setrvale slušné zacházení, RESPEKT. DŮSTOJNOST. SPRAVEDLNOST – jedna pravidla pro všechny. Určitý řád, který tím, že je platný, zřejmý a pochopitelný, skýtá bezpečí. Také PERSPEKTIVU, NADĚJI. Směr - vizi, která nás nasměruje a na cestě k ní spojí. Zkušenost ukazuje, že než vize vytvořená soupisem několika cílů působí silněji vize, vyvěrající ze sdílených a prožívaných HODNOT. Zde spočívá nemalý a ne úplně snadný úkol: následováníhodný směr, strategii, vizi a tedy perspektivu formulovat. A pokud máme směr dobře stanoven, je třeba se v jeho následování shodnout a vykročit. K tomu by mělo pomoci jeho zviditelnění, zhmotnění prostřednictvím působení autentických, věrohodných lídrů.

Rozdíl mezi životem v kultuře/atmosféře nedůvěry nebo v atmosféře, naplněné důvěrou, je obrovský. Přesáhne-li nedůvěra určitou mez, společenství se začne rozpadat, atomizovat, koordinace a spolupráce vázne. Naopak důvěra zásadně napomáhá společným výsledkům. Je také součástí lidskosti jako takové. Jde o kvalitu života vůbec. Mysleme na to a o důvěru všestranně pečujme. Investice do důvěry se vyplatí.

Psychologie popisuje fenomén tzv. sebenaplňujícího se proroctví. Pokud (mnohdy aniž bych si to uvědomil) předpokládám, že druhý si nezaslouží mou podporu a důvěru, bezděčně se chovám tak, že svým způsobem k naplnění tohoto negativního scénáře napomohu. A naopak, pokud o druhém uvažuji příznivě a s důvěrou, bezděčně s ním jednám tak, že ho naše interakce podpoří a následně se ukáže, že má důvěra byla oprávněná.

Důvěra je RECIPROČNÍ záležitost. Aby znovu povstala - to záleží I NA NÁS. Pokud budeme jen čekat, až se někde objeví někdo/něco, co si naši důvěru po tolika zklamáních tentokrát už ale OPRAVDU zaslouží, může se stát, že se nedočkáme nikdy.

Dobře si VYBERME, čemu můžeme a chceme věřit; ROZHODNĚME SE pro to a DEJME TOMU DŮVĚRU.

Vkládejme opakovaně důvěru do sebe sama a do důvodů, proč se vlastně v životě o něco snažíme.

Vkládejme důvěru do vztahů s lidmi kolem.

Vkládejme něco své důvěry i do organizací a institucí, se kterými spolupracujeme nebo jejichž jsme součástí: od školy, do které chodíme, přes podnik, kde pracujeme až po náš společný stát, který sdílíme a v kterém žijeme.

U vložené důvěry vytrvejme a podpořme ji činy.
Pak máme šanci hnout se z bodu, na kterém jsme uvízli.

 

Literatura:
Covey, S.: DŮVĚRA. Jediná věc, která dokáže změnit vše. Management Press, 2012
Covey, S., Link, G.: CHYTRÁ DŮVĚRA. Management Press, 2012
Fukuyama, F.: TRUST. The Social Virtues and the Creation of Prosperity. Penguin Books, 1995.
Marciano, P. L.: CUKR A BIČ NEFUNGUJÍ. Motiv Press, 2013
Sedláčková, M.: DŮVĚRA A DEMOKRACIE. Přehled sociologických teorií důvěry od Tocquevilla po transformaci v postkomunistických zemích. Sociologické nakladatelství, 2012
Zlámalová, L.: PŘIDUŠENI NEDŮVĚROU. In: Týdeník Echo, 2016, č.41, s.25-29
Bednář, V.: SOCIÁLNÍ VZTAHY V ORGANIZACI a jejich management. Grada Publishing, 2012

Autor: Pavel Štursa

 

   
O čem je time management  
Lék na odkládání
Nejen mzda motivuje
Vkládání důvěry
     
© 2009–2019 Pavel Štursa • web design :: Harpuna graphics & multimedia